Чешская литература. Хрестоматия

Bozena Nemcovа, rozenа Barbora Novotnа, pozdeji Barbora Panklovа (4. ?nora 1820 – 21. ledna 1862), byla ceskа spisovatelka. Je povazovаna za zakladatelku novodobе ceskе prоzy. Nad d?lem spisovatelky se vedou spory t?kaj?c? se jeho slohovе prinаlezitosti k romantismu, realismu ci biedermeieru. Jedno z jej? del je vesnickа pov?dka popisuj?c? zivot nebojаcnе past?rovi dcery Bаry, kterа zbav? svou kamarаdku El?ku nemilеho nаpadn?ka a sama se provdа za myslivce, kterеho miluje.

Divа Bаra

I

Vestec je velkа dedina, maj? tam kostel i ?kolu; u kostela je fara, podle n? chalupa kosteln?kova, takе rychtаr zustаvа vprostred vsi, na samеm konci dediny pak stoj? chaloupka obecn?ho past?re. – Za chalupou tаhlo se dlouhе ?dol?, ohrazenе z obou stran vr?inami, porostl?mi nejv?ce jehlic?m. Sem tam bylo videt mejti?te nebo zelen? palouk, na nemz poruzno belokorе, svetlolistе br?zy stаly, ty d?vky mezi stromov?m, jako by je tam byla pr?roda vyrust nechala k obveselen? tem zasmu?il?m smrkum a jedl?m, vаzn?m dubum a bukum. Uprostred ?dol? mezi lucinami a poli tekla reka, zrovna okolo past?rovy chalupy; brehy jej? vroubenе byly ol?? a vrbou.

Obecn? past?r jmenoval se Jakub a zustаval se svou dcerou Bаrou v tе posledn? chalupe. Jakub byl jiz ?edesаtn?k, Bаra jeho prvorozenе d?te a jedinacka. Prаl si ov?em syna m?t, dedice svеho jmеna, ale kdyz Bаra povyrustala, nelitoval: milej?? mu byla nez syn a mnohdy si myslil: at si je devce, prece je mе d?te; umru jako clovek a mаm stupen do nebe.

Jakub byl rodic z vesnice; jsa sirotek, musel od malicka slouzit. I slouzil co husopas, co honаk, skotаk, co kravar, volar, co pacholek i orаc, az dospel nejvy???ho stupne hodnosti, az se obecn?m past?rem stal. To byla jiz dobrа sluzba, mohl se ozenit. – Chalupu dostal k dozivotn?mu bydlen?, dr?v? mu privezli sedlаci az na dvorek, mohl si drzet i krаvu; chleba, mаsla, vajec, mlеka, variva, to v?e dostаval na t?den. Plаtna kazd? rok na tri ko?ile a dva pаry nohavic dostal, k tomu dvoje strev?ce, ?erku, kamizolu i ?irаk a kazd? druh? rok kozich a h?ni. Mimo to o kazdе svаtky boz?hodovе a o posv?cen? peciva a v?sluh, ze ani na fare v?c nebylo. – Zkrаtka byla to dobrа sluzba a Jakub, jakkoli byl nehezk?, nemluvn?, zamracen?, byl by prece dostal zenu, hned ale nedbal. V lеte vymlouval se, ze nemа kdy ohl?zet se po devcatech, ze je pastva, a v zime vydlaboval drevenky a vecer, kdyz ?li chlapci do spolecnosti devcat, ?el radeji posedet do hospody. Kdyz se pak trefilo, ze nekterа z hospodyn pro hospodаre do hospody si pri?la, libovаval si Jakub, ze nemа pro neho kdo chodit. Ani z toho si nicehoz nedelal, kdyz se mu vysm?vali, ze je star? mlаdenec, ze bude muset po smrti v predpekl? p?sek do ot?pek vаzat. Tak mu pro?el ctyrycаt? rok. Tu mu kdosi nap?skal, ze kdyz umre, nemaje det?, ze neprijde do nebe, deti ze jsou stupne do nebe. – To vrtalo Jakubovi dlouho mozkem, a kdyz se mu to rozlezelo, ?el k rychtаrovum a vzal si devecku Bаru.

Bаra byla hezkа devcice – za mlad?ch let. Rаdi ji brаvali chlapci do kola, i nekolik jich chodilo k n? na zаlety, ale byli to ho?i z Drаzdan a ne z Berouna, zаdn? si ji nevzal. Kdyz se j? Jakub zeptal, nechtela-li by jeho zenou b?t, spoc?tala, ze mа tri kr?zky za sebou, a ackoliv se j? Jakub pr?li? nel?bil, dala mu slovo, mysl?c si: lep?? za sv?m snopem, nez za ciz?m mandelem. Sebrali se a rychtаr vystrojil veselku.

Narodilo se jim po roce devce, jemuz dali r?kat po mаme Bаra; Jakub ?krаbal se za u?ima sly?e, ze je devce a ne chlapec, ale bаba ho pote?ila t?m, ze je mu podobnе jako vejce k vejceti. – Nekolik dn? po narozen? devcete stala se v Jakubove chalupe nehoda. Sousedka zaskocila k ?estinedelce v pravе poledne a na?la ji pod kom?nem u ohni?te polomrtvou lezet. Udelala povyk, kmotry se sbehly, pri?la i bаba a vzkr?sily Bаru. Dovedely se od n?, ze varila muzovi obed, a zapomenouc, ze ?estinedelka nemа v pravе poledne ani po klekаn? ze sednice vykrocit, zustala stаt v kuchyni pod kom?nem a varila. Tu pr? to okolo u?? j? za?umelo jako zl? v?tr, pred ocima delaly se j? mzitky, neco ji zacalo krаkat za vlasy a na zem porazilo. «To byla polednice!» kricely v?echny. «Jestlipak nepodlozila divе d?te m?sto Barci,» vzpomnela jedna a ?la ke kol?bce. Hned se v?ecky okolo shlukly, vzaly d?te z kolеbky, rozbalily, prohl?zely, jedna rekla: «Je to divе d?te, je, mа velkе oci!» druhа: «Mа velkou hlavu!», tret? prirkla j? krаtkе nohy a kazdа neco jinеho. Matka se lekala, bаba ale svedomite prohl?dnouc d?te rozhodla, ze je to jej? vlastn?, co pod srdcem chovala. Nicmеne nejedna z kmoter zustala pri svеm, ze je d?te od polednice podstrcenе.

Od tе nehody nemohla se ale Jakubova zena v?ce pozdravit a za nekolik let po ustavicnеm churaven? umrela. – Zustal Jakub se svou d?vc? sаm; jakkoli ho pob?zeli, aby se ozenil kvuli devceti mladickеmu, prece toho v?ce uciniti nechtel. – Hl?dal si ji jako malou ovecku, sаm a sаm, a dobre ji vyhl?dal. Kdyz byla trochu povyrostla, vzkаzal mu pan ucitel, aby ji prece takе do ?koly pos?lal, a jakkoli Jakub cten? a psan? za zbytecnе drzel, prece poslechl. Celou zimu chodila Barca do ?koly, z jara ale, kdyz nastala pastva a prаce v poli, tu se nemohl bez n? obej?t. Od jara do jesene b?vala beztoho ?kola vet?? cаst t?hodne na petlici zavrenа, pan ucitel pracoval v poli a deti tеz, sec kazdеho s?ly stacily. – Druhou zimu Bаra uz do ?koly chodit nemohla, musela se ucit pr?st a tkаt. Bаra dosаhla patnаcte let a zаdnе devce v celе dedine nemohlo se j? rovnat v s?le a velikosti. Telo jej? bylo hrub?ch kost?, siln?ch svalu, pritom ale pravideln?ch forem. Mr?tnа byla jak pstruh. Pleti byla tmavohnedе, d?lem od prirozenosti, d?lem od slunce i vetru, nebot si nikdy, ani v parnеm lеtu nezastrela tvаr, jako to vesnickа devcata delаvala. – Hlava zdаla se velikа, ale to delalo mnozstv? vlasu, cern?ch jak havran, dlouh?ch, ale hrub?ch jako z?ne. Celo mela n?zkе, krаtk? tup? nos, ?sta trochu velkа a vy?pulenе pysky, ale zdravе, cervenе jako krev. Zuby ?irokе, silnе, ale cistе. – Nejpeknej?? bylo u n? oko; a prаve proto musela od lid? posmech snа?et. Sp?lali j?, ze mа «oci bulic?». – Velikе mela oko, neobycejne velikе a modrе jak charpa, obrostlе dlouhou cernou rasou. Nad okem klenulo se hustе cernе oboc?. – Kdyz se Bаra ?karedila, podobala se jej? tvаr obloze, cern?mi mraky zatazenе, z nichz se jen kousek oblohy modralo. – Ona se ale mаlokdy ?karedila, leda kdyz j? chasa nadаvala, ze mа bulic? oci, to j? oci hnevem sr?ely a mnohdy se az do plаce pustila. Jakub ale vzdy j? r?kal: «Ty hloupа, co si z toho delа?, jа mаm takе velkе oci. – A nechsi jsou bulic?, v?ak to nen? nic zlеho; vzdyt se ta nemа tvаr um? na cloveka mileji pod?vat nez ti tam!» – Pritom obycejne ukаzal hol? k dedine. – Pozdej?? lеta ale, kdyz pri?la k s?le, netroufala si chasa ublizovat j?, nebot za kazdou urаzku dаvala hned oplatky. Siln? chlapci nebyli s to ji poprat; kde nevystacila s?la, tu uz?vala v?elik?ch fortelu aneb si pomohla obratnost?. Tak si dobyla pokoje.

Bаra mela vubec do sebe tolik neobycejn?ch vlastnost?, ze se nebylo cemu divit, kdyz si sousedе o n? pov?dali; nemohouce si takovou povahu nijak vylozit, zacaly zeny opet tvrdit, ze to prece jen nejakе «divе d?te», a ne-li to, tedy ze ji zajistе polednice vzala pod moc svoji. – T?m vyrknut?m bylo v?ecko poc?nаn? devcete vysvetleno a omluveno, ale melo ten nаsledek, ze se j? vesnicanе bud ?t?tili, bud bаli, a jen nekolik du?? ji opravdu milovalo. Kdo ji chtel hodne pozlobit, rekl j? «divа Bаro!» – ale byl kazd? na omylu, kdo mnel, ze ta prezd?vka ji v?c nez kazdа jinа mrz?, t?m j? prаve neubl?zili, kazdа jinа prezd?vka v?ce ji zabolela nez ta. Ona sl?chala sice pov?dacky o polednic?ch, vecernic?ch, o vodn?m muzi, o zhavеm muzi, kter? je v lese, o svet?lkаch, certu a stra?idlech, sl?chala o tom mezi detmi, ale nebаla se nicehoz. Dokud byla malа, bral ji otec s sebou na pastvu a tu hrаla cel? boz? den s psem Li?ajem, kter? j? byl po tаtovi nejmilej?? kamarаd. Tаta s n? mnoho reci nenadelal, sedel a vydlaboval drevenky, chv?lemi pozdvihl hlavu po stаdu, a jestli nebylo pohromade, poslal Li?aje, by krаvu nebo jalovici zavrаtil, coz pes jak nаlez? vyvedl. Kdyz bylo potreb?, vstal sаm a nekolikrаt stаdo obe?el. Kdyz byla Bаra vet??, vyprovаz?vala vzdy Li?aje, a jestli kterа krаva po n? cmuchat chtela, hned ji Li?aj odehnal. Jsouc vet??, mnohdy v cas potreby za tat?ka stаdo vyhnala; krаvy znaly jej? hlas tak dobre jako Jakubovu troubu, zl? b?k, jehoz se statn? chlapci bаli, poslechl, kdyz mu Bаra zahrozila.

Kdyz chtel Jakub stаdo vybrodit a pres reku je hnal, posadil Bаru nekterе krаve na hrbet, rekl j? «drz se», – sаm pak plaval za stаdem. Jednou se Bаra dobre nedrzela, smekla se do vody, tu ji za suknici Li?aj vytаhl a tаta ji hodne vypeskoval. Ptala se tedy tаty, co se mus? delat, kdyz chce plavat, tаta j? ukаzal, jak mus? rukama i nohama pohybovat. Bаra si to pamatovala a tak dlouho zkou?ela udrzet se nad vodou, az to dokаzala. Zal?bilo se j? plavаn? tak, ze v lеte zrаna i vecer se koupаvala, a nejen dlouho plavat vydrzela hlavou nad vodou, ale i pod vodou. – O tom umen? ale krome tаty nikdo nevedel. Od svitu do desаtе hodiny vecer nebyla doba, kde by Bаra se nebyla koupala, a nikdy vodn?ho muz?ka nevidela; neverila tedy nan a vody se nebаla. – Jak v pravе poledne, tak v pravou pulnoc b?vala Bаra pod ?irou oblohou, v lеte spаvala nejv?ce na stаji u otevrenеho vik?re, a prece ji nikdy neprestra?ilo, aniz by se j? cos neobycejnеho bylo ukаzalo. – Jednou kdyz byla na pastve a pod stromem na kraji lesa lezela, Li?aj vedle n?, vzpomnela si na bаchorku o vandrovn?m, jak lezel takе v lese pod stromem, jak si prаl b?t v zаmku u krаsnе princezny a za vyplnen? toho prаn? certu zadat se chtel. Jen si na certa vzpomnel a uz stаl pred n?m.

«Co bych jа si prаla, kdyby se tu nyn? prede mnou vzal?» ptala se sama sebe v my?lenkаch, ?krаbaj?c Li?aje na hlave. «Hm,» usmаla se, «jа bych ho poprosila, aby me dal takovou loktu?i, do kterе kdybych se zaobalila, by mne nikdo nevidel, a kdybych rekla: at jsem tam a tam, abych tam hned byla. To bych hned chtela b?t u El?ky.» I myslila, dlouho myslila, ale ticho bylo, ani strom neza?umel; konecne j? v?etecnost nedala, zavolala tichounko: «Certe!» – Ono nic. – Pak hlasiteji – a je?te hlasiteji, ze to daleko zaznelo: «Certe, certe!» – Mezi stаdem pozdvihla hlavu cernа jalovicka, a kdyz hlas je?te jednou zaznel, oddelila se od stаda – bez?c vesele k lesu. Tu ale vyskocil Li?aj a chtel ji zvrаtit, dle svе povinnosti; cernа se zarazila, Bаra ale pustila se do sm?chu; «Nech ji, Li?aji, nech, ona je poslu?nа, myslela, ze volаm ji.» Vyskocila, pohladila certa po krku a od tе doby na bаchory o certu neverila.

U lesa, nekolik set kroku za rekou byl hrbitov; – po klekаn? neradi chodili lidе tou stranou a mnoho bаj? bylo o umrlc?ch, kter? tam v pulnocn? dobu rejdy trop?. Ale Barca i nocn? dobou tamtudy ?la, a nikdy aby se j? cos stra?nеho bylo prihodilo. Neverila tedy, ze by zemrel? vstаvali, lidi stra?it chodili a na sv?ch hrobech se veselili.

Kdyz ?la chasa do lesa na jahody nebo na boruvky a zhlеdli kdes hada, tu bylo ?teku; dokonce jestli had hlavu pozdvihl a zihadlo jim ukаzal, tu bezeli v?ickni k vode, aby tam dr?ve byli nez had a on zаdnе moci k nim nemel.. – Barca nikdy neutekla, ona se nebаla zlеho b?ka, nerku-li hada nebo ?t?ra. Jestli j? lezel v ceste, odehnala ho, nedal-li se ale odehnat a brаnil se, zabila ho. Kdyz j? neprekаzel, nechala ho.

Zkrаtka, Bаra neznala strach a bаzen; ani kdyz hrom bil a boure nad ?dol?m vztek svuj vylеvala, nechvela se Bаra. Ba naopak, kdyz vesnicanе okna i dvere zav?rali, hromnicnе sv?ce rozsveceli, strachem tresouc? se modlili, by se na ne pаnbuh nehneval, tu Bаra nejradeji stаla na zаsp?, by lеpe d?vat se mohla na obzor, pred okem rozprostren?. Jakub mnohdy j? r?kal: «Jа nev?m, devce, jakou to radost mа?, d?vat se do nebe, kdyz se pаnbuh hnevа.» – «Prаve takovou, jakou mаm, kdyz se smeje,» odpovedela. «Pod?vejte se, tаto, ten ohen, jakа to krаsa v tech cern?ch mracnech!» – «Neukazuj!» okrikoval ji Jakub, «at ti boz? posel prst neuraz?. Kdo se neboj? bourky, neboj? se pаnaboha, nev?? to?» – «El?ka z fary mi cetla jednou kn?zku, tam stаlo, ze se nemаme bourky bаt co hnevu boz?ho, ze mаme v n? obdivovat mocnost bozskou. Pan farаr vzdy kаze, ze je Buh nanejv?? dobrotiv?, pouhа lаska, kterak by to bylo, aby se na nаs tak casto hneval. Jа miluju pаnaboha, a proto se neboj?m jeho posla.»

Jakub nerad mnoho rec? nadelal a nechal Bаru b?t. – Sousedе ale, vidouce d?vcinu neohrozenost, a ze se j? nikdy nic zlеho neprihod?, t?m v?ce potvrzeni byli v m?nen? svеm, ze je d?te chrаnenе nejakou nadprirozenou moc?.

Mimo otce milovali ji jedine El?ka a Jos?fek, jej? vrstevn?ci. Jos?fek byl syn kosteln?ka, El?ka byla net pana farаre. Jos?fek byl chlapec malеho vzrustu, bledotvаrn?, rusovlas?, dobrosrdecn?, ale velice bojаcn?. Bаra byla o hlavu vet?? nez on a pri prackаch schoval se Jos?fek vzdy za jej? sukne, Bаra pak se ho statne ujala proti chlapcum, s nimiz by byl nicehoz nesvedl. Za to ji Jos?fek velice miloval, nos?val j? kr?zaly a kazdou sobotu b?l? oplatek. Jednou v nedeli, kdyz byla Bаra je?te men??, privedl si ji domu, chtel j? ukаzat svuj oltаr?k, a jak um? hrаt na pana pаtera. Vedli se pekne za ruce a Li?aj cаral za nimi.

U v?ech selsk?ch statku byly dvere na petlice zavrenе, v noci na zаvorky; na fare byly dubovе dvere pobitе zelezem vzdy zamcenе, a kdo ?el do fary, musel zazvonit. U kosteln?ka meli takе u dver? zvonecek jako na fare a vesnict? ho?i zacastе, kdyz ?li okolo, pootevreli dvere, aby sly?eli zvonek zazvonit _ a kosteln?kovou hre?it. – Kdyz je hodne vyhre?ila, pokrikovali na ni: «Jedubabo! Jedubabo!» – Kdyz Bаra s Jos?fkem do dver? ve?li a zvonecek zaznel, vybehla kosteln?kovа do s?ne; maj?c konec dlouhеho nosu skr?pnut? v brejl?ch, krikla huhnav?m hlasem: «Co si to tu vede??» – Jos?fek zustal, jako kdyz ho spar?, sklopil oci a mlcel. Bаra takе oci sklopila a mlcela. Za kosteln?kovou ale vybehl i kocourek a vida Li?aje zacal jezit hrbet, prskat, ocima sv?tit; Li?aj zacal vrcet, pak za?tekl a po kocourku se rozbehl. – Kocourek skocil pod almаrku, a kdyz i tam se Li?aj po nem hnal, vyskocil na polici mezi hrnce. Tam byl jist, ale zlost? mu kazd? chlup se jezil. Li?aj nemotorne vyskakoval na polici a ?tekal, az u?i zalеhaly. – Kosteln?k vybehl ven; vida ten rаmus, neprаtele na sebe dorаzej?c?, rozhnevanou zenu, rozhneval se tеz, a otevrev dvere, krikl na deti: «Hned se mi s tou mrchou ?ikujte, odkud jste pri?li!» – Bаra nedala si dvakrаt kаzat, zavolala na Li?aje, kterеho je?te kosteln?k rаkoskou notne ?vihl, a ut?kala, jako by za n? horelo. – Jos?fek ji volal zpаtky, ale ona zavrtev?i hlavou pravila: «A kdybys mi jalovici dаval, k vаm v?ce nepujdu,» a takе ne?la, ac se j? dost Jos?fek naprosil a sliboval, ze ji bude matka rаda videt, dokonce kdy nechа doma psa. Ne?la a ne; – od tе doby ztratila takе pred kosteln?kovou v?ecku uctivost a lаsku, vyjmouc Jos?fka. – Ona mysl?vala, ze se kosteln?k rovnа panu pаteru – a mela pred n?m velikou vаznost, vzdyt chod?val oblecen jako pаn pаter, v kostele mel v?ecko pod sebou, kdyz dal nekterеmu chlapci nepovedovi v kostele pohlavek, nesmel ani hlesnout, a sousedе kdyz chteli cosi u pana farаre, vzdy se stavili dr?ve na poradu u kmotra kosteln?ka. «Mus? b?t ten pan kosteln?k uz prece neco hodnеho,» myslilo si vzdy devce, ale od tе doby, co j? tak nehezky dvere ukаzal a Li?aje ?vihl, ze knuce kus cesty po trech skаkal, od tе doby si mysl?vala, kdykoli ho videla: «Nejsi, pane, nic hodnеho.»

Jak zcela jinak to bylo, kdyz si vzala El?ka Bаru s sebou na faru, a to b?valo ve ctvrtek a v nedeli. Jak zvonecek zaznel, devecka otevrela, pustila devcata, trebas i Li?aje, domаc? pes dobre s n?m se znal. Potichounku ?la devcata do celedn?ku a vlezla na pec, kde mela El?ka svoje hracky a panny. Pan farаr, star? pаn jiz, sedаval na lavici za stolem, mel pred sebou lezet pikslu, modr? ?аtek kapesn?, a hlavu oprenou o zed maje, vzdy dr?mal. Jen jednou byl vzhuru; tu mu bezela Bаra pol?bit ruku, – a on ji pohladil po hlave rka: «No jsi hodnа; jdete si hrаt, jdete, devcаtka!» – Takе panna Pepinka, sestra pana farаre, byla hodnа. Ona velk?ch rec? s Bаrou nenadelala, ackoli se sousedkami rаda mnoho mluvila, ale vzdy j? dala velik? kus chleba s medem nebo buchtu k svacine, vet?? nez El?ce. Panna Pepinka byla n?zkа osobicka, uj?maly se na n? dary boz?, byla tlustа, cervenа, na brade mela bradavici a trochu plactivе oci, ale za mlad?ch let – jak sama r?kala – b?vala pr? hezkа, coz vzdy kosteln?k dosvedcoval. Nosila dlouhе ?aty (panskе) s krаtk?m zivotem, zаsteru na celе kolo, s velik?mi kapsami, po boku nаruc kl?cu. ?edivе vlasy mela vzdy pekne uhlazenе a na hlave ve v?edn? den hned? ?аtek s zlut?m okolkem, v nedeli zlut? ?аtek s hned?m okolkem. – Panna Pepinka obycejne ?ukala po dome nebo na poli, predla nebo s brejlemi na nose zаplatovala, v nedeli po obede si takе vzdy trochu dr?mla a po ne?poru hrаvala s panem bratrem a kosteln?kem mariа?. Ona ale mаlokdy r?kala «pane bratre», obycejne «velebn? pane». – Panna Pepinka byla hlava domu, co ona chtela, to se delo, co rekla, mel kazd? v dome za neomylnou pravdu, komu ona prаla, tomu prаli v?ickni.

El?ka byla mazаnek panny Pepinky i velebnеho pаna, a co El?ka chtela, to chtela i panna Pepinka, koho El?ka si zamilovala, toho i Pepinka nаvidela. Proto nedostala Bаra na fare ?karedеho oka, proto byl i Li?aj trpen, ba kosteln?k, nemoha psy jinak vystаt, Li?aje pro dobrou vuli mnohdy pohladit chtel, ale Li?aj nemohl kosteln?ka vystаt a vzdy nan vrcel.

Bаra byla v?ecka ?tastnа, kdyz mohla b?t na fare. – V pokoj?ch se v?e jen lesklo, bylo tam nastlan?ch do stropu postel?, krаsn?ch obrаzku, vyklаdan?ch truhel; v zahrade plno kvetin, zeleniny a dobrеho ovoce. Na dvore drubeze, jakе by si kdo prаl, a v chl?ve dobytek, ze se bylo radost nan pod?vat. Past?r Jakub mel s farskеho dobytku nejvet?? pote?en?. A v celedn?ku na peci, co tu pekn?ch hracek a El?ka nikdy neplаcala kolаce z hl?ny, nesypala cihlou a vаpnem, mela vzdy dobr?ch vec? na varen?, a co se ustrojilo, – snedlo se.

Jak nemela b?t Bаra v takovеm dome rаda, ale j? byla nade v?ecko milа El?ka, ba mnohdy se j? zdаlo, ze ji mа rad?i nez tаtu, kdyby El?ka trebas v pazderne bydlela, rаda by u n? Bаra b?vala. El?ka ani jedinkrаte Bаre se neposmаla, mela-li co dobrеho, rozdelila se s n? a casto vzala Bаru okolo krku a r?kala: «Bаro, jа te mаm tuze rаda.» – «Ona mne mа tuze rаda, a je prece tak krаsnа, je farаrovic, v?ickni lidе r?kaj? j? vy, i pan kantor i kosteln?k, – a ti druz? se mne posm?vaj?,» opakovаvala si Bаra a v duchu vzdy El?ku za laskavost jej? obj?mala a l?bala, ale v skutecnosti se ost?chala, ackoliv by rаda byla vrouc? svuj cit najevo j? dala.

Kdyz se po louce honily a El?ce se rozpletl vrkoc, tu pros?vala Bаra: «Nechte, El?ko, bych vаs zapletla, vy mаte hebounkе vlаsky jako len, jа vаs rаda zapl?tаm.» – Kdyz to devce rаdo dovolilo, s libost? se prob?rala v hebk?ch vlasech, krаsu jejich obdivovala, jsouc pak s pleten?m hotova, prehrnula svuj hrub? vrkoc kupredu, prirovnala k Eli?cinu, rkouc: «To je rozd?l.» – Ano, Eli?ciny vlasy podobaly se vedle Bаrin?ch zlatu vedle kalenеho ocele. A prece nebyla Eli?ka s nimi spokojena a prаla si m?t tak cernе jak Bаra.

Kdyz pribehla El?ka k Bаre nekdy a jisty byly, ze je nikdo nevid?, ?ly se koupat. El?ka byla ale bojаcnа, a jakkoli Bаra uji?tovala, ze se j? pranic nestane, ze ji bude drzet a nauc? plavat, prece ne?la do hlub?? vody, nez co po kolena dosahovala. Po koupаn? ut?rala j? Bаra rаda nohy svoj? hrubou zаsterou, sevrouc pak malе b?lе nozky do siln?ch pest?, pol?bila je a se sm?chem r?kala: «Boze, jsou to nozky, mekounkе, malickе! Kam by se to delo, kdyby to melo boso chodit. – Hle!» dolozila, prirovnаvaj?c svoji opаlenou, rozedranou nohu, plnou mozolu, k Eli?cine b?lе nozce. «A nebol? te to?» ptala se Eli?ka, sahaj?c po tvrdе kuzi zpod nohy s outrpn?m citem. «Dokud nebyla kuze jako pode?ev, bol?valy mne nohy, ale ted ani ohen pod nohou nec?t?m,» skoro s hrdost? Bаra odpovedela a Eli?ka se j? velice divila.

Tak se ta devcata mile te?ila; casto se Jos?fek k nim pridruzil, kdyz strojily hody, mus?val prinа?et, co potreba bylo, strouhat a krаjet, kdy hrаly na vlka, musel b?t ovc?, pri v?menаch hrnce vozit. Ale on si ze v?eho nic nedelal a prece jen nejradeji u devcat byl.

Pre?el detem dvanаct? rok a konec ucinen detinsk?m jich radostem; Jos?fka dal kosteln?k do mesta na studie, chtel m?t z neho pana pаtera; El?ku dala panna Pepinka do Prahy k bohatе, bezdetnе tete, aby se naucila zpusobum a teta aby nezapomnela venkovskе prаtele. Bаra zustala s tat?kem a Li?ajem sama.

II

Zivot na venkove plyne ti?e, bez hluku a ?umu, jako lucn? potok; – tri lеta minula, co El?ka do Prahy odjela. Zprvu ani panna Pepinka ani pan farаr odvyknout nemohli – st?skalo se jim nesm?rne, kdyz ale kosteln?k nam?tl, proc se El?ka z domu pos?lala, r?kala panna Pepinka velmi moudre: «Mil? Vlcku, clovek nesm? z?t pro dnes, mus?me myslet na dаle. My – nu, copak – my uz, dа pаnbuh, ten zivot nejak protlucem; ale El?ka je mladа, na tu dluzno myslet. Pen?ze zachovat – ty muj mil? boze – , z cehopak! – Trocha perin, vybyt? – to je v?ecko, co nekdy po nаs dostane, – a to je mаlo. Svet se ohl?z? po techto (pritom rozevrela Pepinka dlan a druhou rukou delala na n? pantomimu poc?tаn?) – a prazskа teta jich mа – nepoc?tan?ch. Snad se j? El?ka zal?b?; jen k jej?mu dobru ji tam nechаvаme.» – Pan kosteln?k dal panne Pepince zcela za pravdu.

Pan? teta prazskа stonala mnoho let; od tе doby, co j? manzel zemrel, – vzdy psala panu ?vagrovi a panne ?vagrovе, ze je ziva jen na lеkаch, a kdyby neznal lеkar jej? predobre jej? nаturu, ze by dаvno lezela na svatеm poli. Najednou ale psala El?ka, ze mа pan? teta jinеho lеkare, ten ze j? radil, aby se kazdodenne koupala v studenе vode, hodne chodila, dobre jedla a pila, ze bude hned zdrаva. Pan? teta ze ho poslechla a ze je zdrаva jako rys. «Hm, jakе to novoty. – No, kdyz je tomu tak, muze El?ka hnedle domu prijet.» – Jak panna Pepinka chtela, tak se stalo. Je?te ten sam? den musel pacholek vytаhnout kolesku z kolny, dovеzt ke kolаri a panna Pepinka um?niv?i si sama pro El?ku jet – vynesla si z komory klobouk, aby si ho prohl?dla, jestli ?kodu neutrpel. Ano, panna Pepinka mela takе klobouk, dostala ho pred des?ti lety, kdyz byla v Praze, od pan? tety, ve Vestci nikdo ji v nem nevidel, ale kdyz jela do bl?zkеho mesta na dekanstv? na pout s panem bratrem, to si ho nasadila a do Prahy musela ho vz?t tеz s sebou, aby jak r?kala, neplodila pan? tete v ?аtku ostudu.

Druh? den byla koleska spravena, tret? den porucila Pepinka, aby ji namazali, kone dali okovat, ctvrt? den loucila se s hospodаrstv?m, poslala pro Bаru, by za jej? nepr?tomnosti dohl?dla, pаt? den casne zrаna naklаdal se na kolesku obrok pro kone, strava pro pacholka, cаstecne i pro pannu Pepinku, ko? vajec, hrnec mаsla a podobnе dаrky pro pan? tetu, ?katule s kloboukem, uzel ?atu a po m?i svatе schovala se po dlouhеm loucen? a narizovаn? do kolesky i panna Pepinka, pacholek ?vihl do kon? a s Kristem pаnem vydali se na cestu. Kdo zhl?dl starozitnou kolesku, kterа se podobala kr?dlatеmu kotli, vis?c?mu mezi ctyrmi koly, zdaleka smekal, ackoliv pannu Pepinku, zavinutou v kolikero ?аtkаch, v hlubokе kolesce, mezi v?elik?m nаrad?m a v kupe sena, kterа nad n? cnela, ani videt nebylo. Ale sedlаci znali kolesku, jich otcovе jiz znali ji a pov?dаvali si, ze ta koleska Zizku pamatuje.

Nikdo se vroucneji na pr?jezd El?cin nete?il jako Bаra, nikdo na ni takе vroucneji nemysl?val nez ona, nikdo v?ce o n? nemluv?val; kdyz nemela s k?m, hovorila s Li?ajem, slibovala mu az se El?ka vrаt?, jak se bude m?t zase dobre, ptala se ho, zdali se i jemu nest?skа. Panna Pepinka i pan farаr vedeli, jak Bаra El?ku miluje, a prаli j? tеz. Kdyz se jednou panna Pepinka trochu roznemohla a Bаra ji s nejvet?? ochotnost? obsluhovala, presvedcila se o d?vcine vernosti a dobrosrdecnosti tak, ze si ji v cas d?la na faru brala na pomoc k svе ruce, a konecne tolik duvery do n? mela, ze i kl?c od ?piz?rny j? sverila, coz byl u panny Pepinky nejvet?? dukaz nаklonnosti. Proto takе odevzdala j? dohled nad domem, kdyz odjela, cemuz se v?ecky hospodyne divily a zacez se kosteln?kovа na Bаru je?te v?ce popudila. Hned se zase pov?dalo: «Vid?me, takov? nepodarenci maj? z pekla ?test?, – jak se tam na fare uhn?zdila.» – Myslely t?m Bаru. Nepominul predsudek proti ubohеmu devceti; ona se ani nestarala, maj?-li ji lidе rаdi cili nemaj?, nedot?rala se mezi chasu, ani k hran?, ani k tanci, hledela si svе prаce, svеho starеho tаty a fara byla jej? Praha. – Oz?valy se po vsi hlasy, kterе pravily: «Ta cest se mus? tomu devceti dаt, ze j? nen? v obratnosti a s?le mаlokter? chlapec roven, devce pak zаdnе. Kterаpak by unesla tak plnа vedra vody a je?te si s nimi ?la, jak by j? hrаli. – A s dobytkem, kdo tak um?? – Kun i b?k, krаva i ovce, v?ecko ji to poslouchа, ona zmuze v?ecko. Takovа devka je v hospodаrstv? pravе boz? pozehnаn?.» – Ale kdyby se byl kter?koliv chlapec ozval: «Jа bych si ji i za zenu vzal,» tu hned kricely mаmy: «Ne, ne, chlapce, tuto nаm nevod do rodiny, clovek nemuze vedet, kterak to dopadne, a divous je.» – Opravdu se tedy o devce uchаzet zаdn? z chlapcu nesmel a zertem si netroufal. Bаra nedala s sebou vlаdnout, aniz si dala pekn?mi slovy oci zasypat. Nejv?ce ji nenаvidela kosteln?kovа, ackoliv j? Bаra jakteziva na kr?z stеblo v cestu nevlozila, ba naopak dobre cinila t?m, ze Jos?fka prede mstou chlapcu chrаnila. Jak dostal kter? chlapec v kostele od kosteln?ka pohlavek, zajistе ho vrаtit chtel Jos?fkovi. Ale kosteln?kovа mela zlost na Jos?fka, ze je bluma a nechа se brаnit od devcete, ze mа to devce rаd; mela zlost, ze chod? Bаra na faru a ze ji maj? i tam rаdi. – Ona by zajistе byla ji z fary vyp?chala, kdyby panna Pepinka neb?vala pannou Pepinkou, – ale Pepinka si nedala do ka?e foukat – nanejmеne od kosteln?kovе. – Jednou udelala kosteln?kovа s ucitelkyn? na pannu Pepinku klep a od tе doby spolu dobre nevarily, ackoliv dr?ve jedna ruka b?valy. – Pana Vlcka panna Pepinka mnohdy za to sekla, rkouc: «Ach ?picat? nusek rаd podr?vа,» coz padalo na kosteln?kovou, – ale Vlcek b?val na fare vzdy berаnkem a jen doma prav?m Vlckem.

Pre?ly dva, tri, pre?ly ctyry dni, co Pepinka odjela, Bаra nemohla se dockat. «Boze, jemnostpane, jakpak daleko je do tе Prahy?» zeptala se Bаra pana farаre; kdyz se byl odpoledne vyspal, to b?val v nejlep??m rozmaru. – «Mej strpen?, devce, je?te tu b?t nemohou. Dvacet mil, to je kus zeme, – tri dni potrebujou tam, dva dni se tam Pepinka zdrz? a tri dni na zpаtecn? cestu – spoc?tej si to.» – Bаra poc?tala dny, a kdyz ctvrt? den nastal, bylo na fare chystаn? a Bаra c?tala jiz jen hodiny. Konecne kdyz po desаtе ven vybehla vyhl?zet, slunce jiz zapadalo a tаta domu hnal, ukаzala se na silnici koleska. – «Uz jedou!» krikla Bаra, ze to po celе fare zaznelo. Pan farаr vy?el pred vrata, pan kosteln?k za n?m; Bаra byla by letela rаda prij?zdej?c?m vstr?c, ale ost?chala se, behala z m?sta na m?sto, a kdyz se koleska jiz k samе fare bl?zila, pri?la na ni ouzkost, srdce j? tlouklo, hrdlo se j? stahovalo, horko i zima ji pochаzela. – Koleska se zastavila u vrat; nejdr?ve se z n? vyvalila panna Pepinka a za n? skocila ?t?hlа postava ruzotvаrnеho devcete, na nez farаr, kosteln?k i chasa se zahledela. Kdyby byla panu farаri nebyla okolo krku padla a strejckem ho nazvala, nebyli by verili, ze to El?ka. – Bаra s n? oka nespustila, kdyz se ale El?ka strejckovi z nаruc? vyvinula, k n? pristoupla, za obe ruce ji uchytla, a vzhuru do oc? j? hled?c sv?m lahodn?m hlasem pravila: «Bаro – Bаro – st?skalo se mi po tobe! Jak jsi se mela – je Li?aj je?te ziv?», tu se pustila Bаra do plаce a plakala, az j? srdce usedalo a nemohla ani odpoved?t. – Po chv?li teprv si vzdychla: «No jen kdyz jste zde uz, milа El?ko!» – Pan farаr opakoval po Bаre: «No jen kdyz jste jiz tu. St?skalo se nаm.» – «Chteli mne tam zdrzet je?te den,» pov?dala panna Pepinka, kladouc kosteln?kovi, Bаre i sluzce v?elikе veci z kolesky do nаruc?, «ale ?lo mi tu o vаs, pane bratre, abyste tu nebyli sami. Takе bychom nebyli vystacili s obrokem,» dodala. – Kolesku dali zase do kolny na odpocinek, panna Pepinka ulozila si klobouk do komory, tak neposkvrnen, jak ho byla vzala, – ulozila, co byla s sebou prinesla, a rozdala dаrky. Bаra dostala peknе pentle k sukni i do vlasu a od El?ky korаle na krk. – El?ka si takе peknеho odevu prinesla, ale t?m by se byla nezal?bila, kdyby nebyla nazpet z Prahy privezla svoje nezkazenе, dobrе srdce. – Nezmenila se.

«Ach Bаro, tys vyrostla!» bylo prvn?, cemuz se El?ka divila, kdyz mela kdy s Bаrou promluvit a jak nаlez? si ji prohl?dla. – Bаra byla o hlavu vet?? nez El?ka.

«Ach El?ko, vy jste je?te takovа hodnа, jako jste b?vala, ale jste je?te hezc?; kdyby to nebyl hr?ch, rekla bych, ze jste podobnа k Panence Marii na na?em oltаri.»

«Jdiziz jdi, co to mluv??,» okrikla ji El?ka, – nikoli ale pr?sne, – «ty mi lichot??.»

«Boze chran, mluv?m, jak srdce vel?. Jа se nemohu pohledu na vаs ani nasytit,» upr?mne rekla Bаra.

«Milа Bаro, kdybys pri?la do Prahy, tam je pekn?ch devcat!»

«Je?te krаsnej?? nez vy?» divila se Bаra. «Baze krаsnej??,» vzdychla Eli?ka.

«Jsou hodn? lidе v Praze? – Je tam krаsne? – L?bilo se vаm tam?» ptala se po chv?li Bаra.

«Ke mne byli hodn? v?ickni, tetinka, ucitelka, v?echny me rаdy mely. – Rаda jsem tam byla mezi nimi, ale takе se mi st?skаvalo po vаs a prаla jsem si, abys ty u mne byla. Ach milа Bаro, tam je krаsne, ze si to ani pomyslit nemuze?! – Kdyz jsem videla Vltavu, zаmek, krаsnе kostely, velikаnskе domy, zahrady, – ztrnula jsem. A lidu chod? po ulic?ch jako o proces?, nekter? vystrojen? i v?edn? den, jako by svаtek byl, kocаry jezd? ustavicne, hluku a zvuku, ze nev? clovek, kdo je s k?m. – No, pockej, az pres rok pojedem tam spolu na pout,» dolozila El?ka.

«Co bych jа tam cinila, lidе by se mi vysmаli,» m?nila Bаra.

«Never tomu; tam si na ulici jeden druhеho nev?imne, jeden druhеho nepozdrav?.»

«To se mi nel?b?, to je divn? svet,» divila se Bаra.

Druh? den – byla nedele – ustrojila se El?ka pekne, na hlavu posadila si cervenou aksamitovou cepicku, coz prаve v mоde bylo a velice j? slu?elo, a ?la na hrubou. V?ech zraky byly v kostele jen po n? obrаceny a mnoh? z chlapcu si myslel: za tebe, devce, slouzil bych trebas dvakrаt sedm roku, kdybych vedel, ze te dostanu.

V kostele b?vala El?ka vzdy poboznа, nev??maj?c si nikoho kolem sebe, tak i tenkrаte, ale kdyz ?la z kostela po vsi, teprv ohl?zela se kolkolem, pozdravovala se s vesnicany, kter? se k n? hrnuli, v?taj?ce ji z Prahy, poptаvala se, jak se jim vedlo po v?ecky casy, a zodpov?dala jejich otаzky. Mnoho se prece za ta tri lеta zmenilo, jakkoli se to vesnicanum ani nezdаlo. – Tu i tam nebylo starecka neb starenky, kter?chz vid?vala El?ka nedeln?ho casu sedet na zаsp? neb v sade a vyhr?vat se na slunеcku. V kole veselе chasy chybel nejeden pаrek, staraje se jiz o svoje hospodаrstv?. – Deti batolily se v trаve, jichz El?ka neznala, – mnohа hlava zbelela, jez ?edivа jen byla, – vrstevnice pak El?ciny s chlapci se vodily, nejsouce povazovаny jiz za nedospelе. – Av?ak i El?ku zаdn? neoslovil jiz «El?ko», kazd? pridal k jmеnu i nаzev «panno».

Kdyz se sly?ela El?ka takto oslovena, zbarvila se j? v??e tvаr; t?mto nаzvem vyslovili prost? vesnicanе, co El?ka posud sama nevedela, totiz ze nen? v?ce d?te. V Praze r?kali j? z pocаtku slecinko, pozdeji slecno. Zprvu mnela, ze to posmech, sly??c ale, ze» to obecn? titul pro devcata, nechala si tu mоdu l?bit. – Titul «panno» ji ale v?ce ctil, v??e ji povznа?el, to dobre c?tila, proto ji polil rumenec panenskеho studu.

Takе kosteln?kovа vy?la na prаh, a kdyz ?la El?ka kolem, zvala ji dovnitr; – El?ku mela rаda, ackoliv pannu Pepinku nehrube nаvidela. – Vyptаvala se El?ky, jak se mela v Praze, jak vyhl?z? oltаr sv. Jana na hrade, zdali to pravda, ze most zlatem dlаzden, a kdyz j? El?ka na v?e odpov?dala, prohl?zela si ji od hlavy do paty, ani nitka neu?la tem jedovat?m oc?m. El?ka se ptala na Jos?fka. – «Ach ten se dobre uc?, prvn? je ve ?kole a roste jako z vody. Mnoho – mnohonаctekrаt vzpomnel na vаs, panno El?ko, kdykoli tu na prаzdninаch b?val; st?skalo se mu, nemel ani s k?m se povyrazit. S chasou zdej??, to se pro neho uz neslu??, kdyz je zаkem, m?nila kosteln?kovа; El?ka byla sice jinеho m?nen?, ale mlcela. – Odpoledne ?la El?ka nav?t?vit Bаru.

Past?rna byla malа chalupa, nejmen?? z celе vsi, ale snad nebyla mimo fary nikde vet?? cistota jako tam. Stul, lavice, dve zidlice, loze, truhla a stav byl v?ecek nаbytek, byl ale cist? jako sklo. – Zdi b?lе jako kr?da, strop udrhnut le?til se, jak by z orechovеho dreva delаn byl. – Na zdi nekolik obrаzku a za nimi zelenе letoroste, v policce lesklo se nekolik dzbаnecku a tal?ru, v?ecko to pamаtky matcina vena. Malа okеnka byla v lеte vzdy otevrenа a v nich ve str?pkаch kvetly bazalky, fialy i rozmar?na. – Podlaha nebyla drevenа, byl to jen utlucen? mlat, ale Bаra pokryla si ji rohoz?, kterouzto sama si upletla.

U chalupy bylo kousek sadu a malinkа zahrаdka kvetnа, jez si Bаra pestovala; v?ude a na v?em bylo videt, ze obyvatelе ch??ky mаlo potreb znaj?, stvoren? ale, kterе v n? vlаdne, ze nen? prosto krasocitu.

Ani jedinе devce ve vsi, nevyj?maj?c sluzebnе, nechodilo si tak proste jako Bаra, ale ani jedinе nevyhl?zelo cel? t?hoden pri prаci tak ciste jako ona. Ko?ile jej?, u krku a u rukou sebranа, velmi hrubа byla, ale b?lа vzdy jak padl? sn?h. Suknice tmavа, vlnenа, zаstera tеz hrubа, plаtenа, byl cel? jej? odev, v nedeli jen se obula a vzala ?nerovacku, v zime pridala vlnen? kabаtek. Ozdoba jej? byla lemovka na sukni, cerven? kaloun u zаstery, cervenе stuzky v cern?ch vrkoc?ch, kterе j? po zаdech dolu visely skoro pod kolena. Devcata j? mnohdy vyt?kala, ze chod? po cel? t?hoden rozpаsanа, ale ona je prece neposlechla, bylo j? volno tak a El?ka j? vzdy r?kala, ze j? to lеpe slu?? bez ?nerovacky. – Bez marnosti nen? nikdo, ani Bаra bez n? nebyla!