Оценить:
 Рейтинг: 0

Евгений Онегин / Eugene Onegin

Год написания книги
2019
<< 1 ... 54 55 56 57 58 59 >>
На страницу:
58 из 59
Настройки чтения
Размер шрифта
Высота строк
Поля

Чья благосклонная рука

Потреплет лавры старика!

XXXIX

So far, do revel your existence

And easy life, my novel’s friend!

I recognize its worthless essence

And am not scared to see the end;

My eyelids for illusions dropped,

But sometimes distant signs of hope

Disturb my heart: I realize

That it’ll be sad not recognized

To leave this world without traces.

I live and write not for a praise,

But, probably, want to amaze

The world and reveal real graces.

I hope the rhymes I’ve left behind

Will of the poet’s life remind.

XL

And they will touch somebody’s heart,

And being cared by lucky fate

The strophes and rhymes, which now I write,

Will not be lost in later date;

And I believe (myself I flatter!)

The issue will retain my letter,

Seeing my portrait, reading name

“He was the Poet! ” they will say.

Thus, please, accept my real thanks

A fan of peaceful Aonides,

I greet the one who’ll recognize

My flying poetry’s attempts,

Whose thankful favorable hand

Will pet the laurels of old man!

Глава III

I

«Куда? Уж эти мне поэты!»

– Прощай, Онегин, мне пора.

«Я не держу тебя; но где ты

Свои проводишь вечера?»

– У Лариных. – «Вот это чудно.

Помилуй! и тебе не трудно

Там каждый вечер убивать?»

– Ни мало. – «Не могу понять.

Отселе вижу, что такое:

Во-первых (слушай, прав ли я?),

Простая, русская семья,

К гостям усердие большое,

Варенье, вечный разговор

Про дождь, про лён, про скотный двор…»

II

– Я тут еще беды не вижу.
<< 1 ... 54 55 56 57 58 59 >>
На страницу:
58 из 59