Cíl Zero

„Dal?? dobr? odhad, ale vy v?ichni prem??l?te jen o ozbrojen?ch konfliktech. Co mаm na mysl? jа, je mnohem mеne antropogenn?; v?c biologickе.“

„Cernа smrt,“ zamumlal blondаk v prvn? rade.

„Ano, sprаvne, pane…?“

„Wright,“ odpovedel kluk.

Reid se usmаl. „Takze pan Wright? Hezkе jmеno.“

Kluk se ost?chave usmаl a zakroutil hlavou.

„Ano, pan Wright mа pravdu – cernа smrt. Pandemie d?mejovеho moru vypukla ve Stredn? Asii, prohnala se po Hedvаbnе stezce, byla dovlecena do Evropy krysami na palubаch obchodn?ch lod? a ve ctrnаctеm stolet? zabila odhadem sedmdesаt pet az dve ste milionu lid?.“ Chv?li jen prechаzel, aby zduraznil, co prаve rekl. „V tom je velkа disproporce, no ne? Jak mohou b?t tahle c?sla tak daleko od sebe?“

Bruneta ve tret? rade m?rne zvedla ruku. „Protoze pred sedmi sty lety nemeli kancelаr pro sc?tаn? lidu?“

Reid a nekolik dal??ch studentu se zasmаli. „No, jiste, to je pravda. Ale je to z cаsti takе proto, jak rychle se mor ??ril. A t?m mysl?m, ze v?ce nez tretina populace Evropy vymrela behem dvou let. Abych vаs uvedl do perspektivy, bylo by to, jako by vyhladili celе v?chodn? pobrez? a Kalifornii.“ Oprel se o svuj stul a zalozil si ruce. „V?m, co si ted mysl?te. ‚Profesore Lawsone, nejste vy nаhodou ten chlаpek, co mа prij?t a mluvit tu o vаlce?‘ Ano, a prаve ted se k tomu dostanu.

„Nekdo zm?nil Mongolsk? vpаd do Evropy. Cingischаn krаtkou dobu vlаdl tomu nejvet??mu souvislеmu impеriu v celе historii a behem let, kdy mor rаdil v Asii, jeho s?ly tаhly na zаpadn? Evropu. Cingischаnovi je pripisovаno prvenstv? v pouzit? neceho, co dnes klasifikujeme jako biologickou vаlku; pokud se mu nejakе mesto nechtelo podvolit, jeho armаda katapultovala morem nakazenа tela pres hradby a pak… jim stacilo jen chv?li pockat.“

Pan Wright, ten blondat? kluk v predn? rade, znechucene ohrnul nos. „To nemuze b?t pravda.“

„Je to pravda, uji?tuji vаs. Oblеhаn? Kafy, kterou dnes znаme jako Krym, 1346. Vid?te, rаdi bychom si mysleli, ze neco jako biologickа vаlka je nov? koncept, ale nikoliv. Nez jsme meli tanky, drony, jadernе hlavice nebo dokonce strelnе zbrane v modern?m slova smyslu, meli jsme, ehm… oni meli, ehm…“

„K cemu mа? tohle, Reide?“ ptа se vyc?tave. V jej?ch oc?ch je v?c strachu nez zloby.

Pri zm?nce slova „zbrane“ mu mysl? nаhle probleskla vzpom?nka – ta samа jako predt?m, ale ted jasnej??. V kuchyni v jejich b?valеm dome ve Virginii. Kate neco na?la, kdyz ukl?zela prach z jednе vetrac? ?achty.

Na stole lez? zbran – malа, str?brnа dev?timilimetrovа LC9. Kate na ni ukazuje jako na neco prokletеho. „K cemu mа? tohle, Reide?“

„To je… jen na ochranu,“ lze?.

„Ochranu? V?? vubec, jak to pouz?vat? Co kdyby to na?la nekterа z holek?“

„Nena?ly by –“

„V??, jak v?etecnа dokаze Maya b?t. Proboha, ani nechci vedet, jak jsi k tomu pri?el. Tuhle vec v na?em dome nechci. Pros?m, zbav se toho.“

„Jiste. Promin, Katie.“ Katie – jmеno, kterе si pro ni schovаvа?, kdyz je rozzlobenа.

Nesmele sebere? zbran ze stolu, jako bys nevedel, jak s n? zachаzet.

Potе, co odejde do prаce, mus?? shromаzdit je?te dal??ch jedenаct, kterе mа? schovanе ruzne po dome. Naj?t pro ne lep?? m?sto.

„Profesore?“ blondat? kluk se na Reida znepokojene pod?val. „Jste v pohode?“

„Hmm… jiste.“ Reid se narovnal a odka?lal si. Prsty ho bolely; kdyz ho ta vzpom?nka zasаhla, pevne stiskl okraj stolu. „Jiste, omlouvаm se.“

Ted uz o tom nebylo pochyb. Byl si jist?, ze ztratil alespon jednu vzpom?nku na Kate.

„Hmm… omlouvаm se, ale najednou se nec?t?m moc dobre,“ rekl tr?de. „Jen me to nejak zasаhlo. Pro dne?ek, uh, pro dne?ek to tu zabal?me. Dаm vаm neco na precten? a vrаt?me se k tomu v pondel?.“

Ruce se mu trаsly, kdyz jim odr?kаval c?sla strаnek. Na cele mu vyrazil pot, zat?mco studenti odchаzeli z m?stnosti. U jeho stolu se zastavila hnedovlasа d?vka ze tret? rady. „Nevypadаte moc dobre, profesore Lawsone. Nemаm nekoho zavolat?“

Za ocima mu zac?nala pulzovat bolest, ale prinutil se k ?smevu, o kterеm doufal, ze vypadal mile. „Ne, dekuji. Budu v porаdku. Jen si potrebuji odpocinout.“

„Dobre. At je vаm l?p, profesore.“ Takе ode?la ze tr?dy.

Jakmile byl o samote, prohrabal se ?upl?kem svеho stolu, na?el plato aspirinu, ze kterеho vyloupl jeden prа?ek a zapil ho vodou, kterou nosil v ta?ce.

Oprel se v kresle a pockal, az se mu zpomal? tep. Ta vzpom?nka na nej nemela jen mentаln? nebo emocionаln? dopad – mela takе zreteln? fyzick? efekt. Z my?lenky, ze mohl ztratit jakoukoliv cаst vzpom?nek na Kate, kdyz uz mu ji osud ze zivota vzal, se mu delalo zle.

Po nekolika minutаch zacala nevolnost ustupovat, ale my?lenky mu stаle v?rily hlavou jako roj vcel. Nemohl se uz dаl vymlouvat; musel se rozhodnout. Bude si muset ujasnit, co hodlа dаl delat. Doma mel v krabici ve svе kancelаri schovan? dopis, ve kterеm presne stаlo, za k?m muze j?t, kdyz bude potrebovat pomoc – za ?v?carsk?m doktorem jmеnem Guyer, neurochirurgem, kter? mu do hlavy nainstaloval pametov? supresor. Pokud by mu mel nekdo pomoct dostat zpаtky svе vzpom?nky, byl by to on. Reid byl posledn? mes?c na vаzkаch, jestli by se mel ci nemel alespon pokusit z?skat zpаtky celou svou pamet.

Ale cаsti s jeho zenou byly pryc a on nemel jedin? zpusob, jak zjistit, co dal??ho mu s pomoc? supresoru sebrali.

Ted uz byl pripraven?.

SEDMА KAPITOLA

„Pod?vej se na me,“ rekl Imаm Khalil arabsky. „Pros?m.“

Vzal chlapce za ramena v otcovskеm gestu a zlehka poklekl, aby mu byl tvаr? v tvаr. „Pod?vej se na me,“ rekl znovu. Nebyl to rozkaz, ale jemnа zаdost.

Omar mel problеm d?vat se Khalilovi pr?mo do oc?. Nam?sto toho se mu d?val na bradu, na jeho zastrizen? cern? plnovous peclive oholen? pod krkem. D?val se na klopy jeho tmave hnedеho obleku, v zаdnеm pr?pade drahеho, ale presto luxusnej??ho nez ve?kerе oblecen?, kterе Omar kdy nosil. Postar?? muz pr?jemne vonel a mluvil s chlapcem jako se sobe rovn?m, s respektem vet??m, nez jak? mu kdy kdo projevil. Ze v?ech techto duvodu se Omar nedokаzal primet pohlеdnout Khalilovi do oc?.

„Omare, v??, kdo je to mucedn?k?“ zeptal se. Jeho hlas byl jasn?, av?ak ne hlasit?. Chlapec ho nikdy nesly?el kricet.

Omar zakroutil hlavou. „Ne, Imаme Khalile.“

„Mucedn?k je jist? druh hrdiny. Ale je v?c nez to; je hrdinou, kter? se ?plne oddа danе veci. Mucedn?ka si pamatuj?. Mucedn?ka oslavuj?. Tebe, Omare, tebe budou oslavovat. Tebe si budou pamatovat. Tebe budou navzdy milovat. A v?? proc?“

Omar m?rne prik?vl, ale nepromluvil. Veril v Imаmovo ucen?, drzel se ho jako zаchrannеho lana, ted je?te dokonce v?c, kdyz v bombovеm ?toku zemrela jeho rodina. Dokonce i potе, co byl disidenty donucen opustit S?rii. Mel v?ak problеm uverit tomu, co mu Imаm Khalil teprve pred pаr dny sdelil.

„Jsi pozehnan?,“ rekl Khalil. „Pod?vej se na me, Omare.“ S nemal?m tezkostmi Omar vzhlеdl a jeho pohled na?el Khalilovy hnedе oci, mekkе a prаtelskе, ale sv?m zpusobem intenzivn?. „Ty jsi Mahdi, posledn? z Imаmu. Spasitel, kter? tento svet ocist? od hr?chu. Jsi zachrаnce, Omare. Rozum???“

„Ano, Imаme.“

„A ver?? tomu, Omare?“

Chlapec si nebyl ?plne jist?, jestli ano. Nec?til se v?jimecne, ani dulezite, ani pozehnan? Allаhem, ale presto odpovedel: „Ano, Imаme. Ver?m tomu.“

„Allаh ke mne promluvil,“ rekl Khalil mekce, „a rekl mi, co mus?me udelat. Pamatuje? si, co mа? udelat?“

Omar prik?vl. Jeho mise byla vcelku jednoduchа, ackoliv Khalil se ujistil, aby chlapec nemel nejmen?? pochybnosti o tom, co to znamenа pro nej.

„Dobre. Dobre.“ Khalil se ze?iroka usmаl. Jeho zuby byly dokonale b?lе a pod jasn?m svitem slunce zаrily. „Nez se rozejdeme, Omare, prokаze? mi tu cest a pomodl?? se se mnou?“

Khalil pozdvihl ruku a Omar ji uchopil. Byla teplа a hladkа. Imаm zavrel oci a jeho rty se zacaly pohybovat tich?mi slovy.