Cíl Zero

DVACАTА ?ESTА KAPITOLA (#litres_trial_promo)

DVACАTА SEDMА KAPITOLA (#litres_trial_promo)

DVACАTА OSMА KAPITOLA

DVACАTА DEVАTА KAPITOLA (#litres_trial_promo)

TRICАTА KAPITOLA (#litres_trial_promo)

TRICАTА PRVN? KAPITOLA (#litres_trial_promo)

TRICАTА DRUHА KAPITOLA (#litres_trial_promo)

TRICАTА TRET? KAPITOLA (#litres_trial_promo)

TRICАTА CTVRTА KAPITOLA (#litres_trial_promo)

TRICАTА PАTА KAPITOLA (#litres_trial_promo)

TRICАTА ?ESTА KAPITOLA (#litres_trial_promo)

TRICАTА SEDMА KAPITOLA

TRICАTА OSMА KAPITOLA (#litres_trial_promo)

TRICАTА DEVАTА KAPITOLA (#litres_trial_promo)

PROLOG

„Povezte mi, Renaulte,“ rekl star?? muz. Jeho oci se trpytily, kdyz sledoval, jak tmavа tekutina v kаvovaru mezi nimi prichаz? k varu. „Proc jste sem pri?el?“

Dr. Cicero byl pr?vetiv? clovek, zoviаln?, jeden z tech, kter? o sobe rаd r?kаval, ze je mu „padesаt osm let a stаle mlad?k“. Vous mu zacal ?ednout, kdyz mu tаhlo na ctyricet a po nekolika letech ?plne zbelal, a ackoliv ho vet?inou peclive upravoval, behem doby strаvenе v tundre mu na brade ra?il v nepravideln?ch chumаc?ch. Mel na sobe zаrive oranzovou parku, kterа v?ak ani zdaleka nezastinovala mladistv? svit v jeho modr?ch oc?ch.

Mlad? Francouz byl tou otаzkou m?rne zaskocen, ale odpoved na ni znal okamzite, jelikoz si ji v duchu uz nekolikrаt nacvicoval. „WHO kontaktovala univerzitu a vyzаdala si asistenty k v?zkumu. Ti to pak nab?dli mne,“ vysvetlil anglicky. Cicero byl rodil? Rek a Renault pochаzel z jizn?ho pobrez? Francie, takze spolu hovorili jazykem, kter? znali oba. „Abych byl upr?mn?, tuhle ?anci prede mnou dostali dal?? dva. Oba ji odm?tli. Jа jsem v tom v?ak videl nesm?rnou pr?lezitost –“

„Ha!“ preru?il ho star?? muz nаhle. „Neptаm se te na ty akademiky, Renaulte. Cetl jsem tvou transkripci, stejne jako tvou diplomovou prаci o predpoklаdanе mutaci chripky typu B. Byla docela dobrа, nutno dodat. Sаm bych ji lеpe nenapsal.“

„Dekuji, pane.“

Cicero se zachechtal. „To ‚pane‘ si nech do zasedac?ch m?stnost? a pro charitu. Tady jsme si rovn?. R?kej mi Cicero. Kolik ti je, Renaulte?“

„Dvacet ?est, pane – ehm, Cicero.“

„Dvacet ?est,“ rekl star?? muz zamy?lene. Ohr?val si ruce nad teplem vychаzej?c?m z tаborovеho varice. „A uz jsi skoro dokoncil doktorskе studium? Velice pusobivе. Jа v?ak chci vedet, proc jsi tady? Jak jsem rekl, tvou slozku jsem cetl. Jsi mlad?, inteligentn?, nepopiratelne pohledn?…,“ Cicero se uchechtl. „Podle me by ses mohl dostat na stаz kamkoliv na svete. Ale za ty ctyri dny, co jsi tu s nаmi, jsem te ani jednou nesly?el mluvit o sobe. Proc ze v?ech m?st zrovna tady?“

Cicero rozmаchl rukou, aby demonstroval svou pointu, ale nebylo to vubec nutnе. Sibirskа tundra se tаhla kazd?m smerem, kam az oko dohlеdlo, ?edа a b?lа a – az na oblast na severu, kde se l?ne tаhly n?zkе horskе hrebeny s b?l?mi vrcholky – beznadejne pustа.

Renaultovy tvаre lehce zruzovely. „No, pokud bych mel b?t upr?mn?, doktore, chtel jsem pracovat po va?em boku,“ priznal. „Obdivuji vаs. Va?e prаce na potlacen? epidemie viru Zika byla skutecne dechberouc?.“

„No pros?m!“ zvolal Cicero vrele. „Lichotky te dostanou kamkoliv – nebo ti minimаlne zajist? trochu belgickе prazenе.“ Natаhl si na pravou ruku siln? palcаk, zvedl prekapаvac kаvy z butanovеho varice a naplnil dva plastovе kel?mky horkou, hustou kаvou. Byl to jeden z mаla luxusu, kterе si zde v sibirskе pustine mohli dovolit.

Dr. Cicerovi bylo posledn?ch dvacet sedm dn? jeho zivota domovem malе tаbori?te vztycenе zhruba sto padesаt metru od brehu reky Kolyma. Celе tаbori?te sestаvalo ze ctyr kupolovit?ch neoprenov?ch stanu, plаtenеho pr?stre?ku s jednou stranou zakrytou proti vetru, a z napul stаlеho kevlarovеho cistеho prostoru. Oba muzi v tu chv?li stаli pod plаtenou strechou a varili kаvu nad tаborov?m varicem se dvema horаky. Kolem nich byly sklаdac?mi stoly, na kter?ch stаly mikroskopy, vzorky permafrostu, archeologickе nаcin?, dva robustn?, klimaticky odolnе poc?tace a odstredivka.

„Jen pij,“ rekl Cicero. „Za chv?li nаm zac?nа smena.“ Se zavren?ma ocima usrkl trochu kаvy a ze rtu mu uniklo spokojenе zamrucen?. „Pripom?nа mi to domov,“ rekl mekce. „Cekа na tebe nekdo, Renaulte?“

„Cekа,“ odpovedel mlad? muz. „Moje Claudette.“

„Claudette,“ zopakoval Cicero. „Krаsnе jmеno. Manzelka?“

„Ne,“ rekl Renault jednodu?e.

„V na?em pracovn?m oboru je dulezitе m?t neco, na co se muzeme te?it,“ rekl Cicero teskne. „Mezi v??m t?m odstupem, kter? je casto nutn?, vаm to dа jistou perspektivu. Tricet tri let jsem svou Phoebe naz?val svou zenou. Kvuli prаci jsem behal po celеm svete, ale ona tu pro me vzdycky byla, kdyz jsem se vrаtil. Kdyz jsem pryc, jsou to muka, ale stoj? to za to; pokazdе, kdyz se vrаt?m domu, je to jako znovu se zamilovat. Jak se r?kа, odloucen? lаsku posiluje.“

Renault se usmаl. „Necekal bych, ze se ve virologovi skr?vа tak romantickа du?e,“ podivil se.

„Tyhle dve veci se navzаjem nevylucuj?, synu.“ Doktor se m?rne zamracil. „A presto… nemysl?m si, ze je to prаve Claudette, kterа ti nedа spаt. Jsi zаdumciv? mlad? clovek, Renaulte. Nejednou jsem si v?imnul, jak se d?vа? na vrcholky hor, jako bys na nich hledal odpovedi.“

„Mysl?m, ze jste pri v?beru oboru studia ?lаpl vedle,“ rekl Renault. „Mel jste se stаt sociologem.“ ?smev mu zmizel ze rtu, kdyz dodal: „Ale mаte pravdu. Tuhle ?lohu jsem neprijal jen proto, abych mohl pracovat s vаmi, ale takе proto, ze jsem se zasvetil jistеmu zаjmu… zаjmu, kter? je zalozen na v?re. Mаm v?ak obavy, kam me tahle v?ra muze dovеst.“

Cicero vedoucne pok?vl hlavou. „Jak jsem rekl, v na?em pracovn?m oboru je casto nutn? odstup. Clovek se mus? naucit lhostejnosti.“ Polozil mlad?kovi ruku na rameno. „Ber to jako radu od nekoho, kdo uz neco mаlo zazil. V?ra je silnа motivace, to jiste, ale nekdy nаm emoce mohou zast?nit ?sudek, otupit mysl.“

„Budu si dаvat pozor. Dekuji, pane.“ Renault se nesmele usmаl. „Cicero. Dekuji.“

Najednou ve vys?lacce na stole za nimi hlasite zapraskalo a ticho, kterе se pod plаtenou strechou rozhostilo, preru?il zkreslen? hlas.

„Doktore Cicero,“ ozval se zensk? hlas r?znut? Irsk?m pr?zvukem. Volala jim Dr. Bradleeovа z nedalekеho nalezi?te, kde provаdeli vykopаvky. „Neco jsme odkryli. Tohle mus?te videt. Doneste krabicku. Konec.“

„Hned tam budeme,“ rekl Dr. Cicero do vys?lacky. „Konec.“ Usmаl se na Renaulta jako otec na syna. „Vypadа to, ze dnes zacneme o neco dr?v. Meli bychom se oblеct.“

Oba muzi odlozili kel?mky s je?te horkou kаvou a posp?chali do kevlarovеho cistеho prostoru. Vstoupili do preds?ne, kde si oblеkli zаrive zlutе protichemickе kombinеzy, kterе jim poskytla Svetovа zdravotnickа organizace – WHO. Jako prvn? si natаhli rukavice a plastovе boty, kterе tesne prilеhaly k zаpest?m a kotn?kum, potе overal, kapuci, a nakonec oblicejovou masku a respirаtor.

Oblеkali se rychle ale v tichosti, a tеmer s nаboznou ?ctou, jako by v tom krаtkеm casovеm ?seku pro?li nejen promenou fyzickou, ale i mentаln?. Jako by bezstarostnе zertovаn? vymenili za vаznе rozpolozen? nutnе k jejich prаci.

Renaultovi se protichemickе kombinеzy vubec nel?bily. Pohyb v nich byl pomal? a prаce zdlouhavа. Ale k jejich v?zkumu byly nezbytne nutnе. Meli lokalizovat a overit jeden z nejnebezpecnej??ch organizmu, kterе lidstvo znа.

On a Cicero vy?li z preds?ne a vydali se ke brehu Kolymy, pomalu plynouc? mrazivе reky, kterа se vinula na jih a m?rne na v?chod od horskеho hrebenu a smerem k oceаnu.

„Ta krabicka,“ rekl najednou Renault. „Skoc?m pro ni.“ Rozbehl se zpаtky k pr?stre?ku pro vzorkovnici, dvema prezkami zaji?tenou krychli z nerezovе oceli, kterа mela na kazdе z ?esti stran nati?ten? symbol pro biologickе nebezpec?. Priklusal zpаtky k Cicerovi a oba znovu vyrazili na cestu k m?stu vykopаvek.

„Zaslechl jste, co se nedaleko odsud stalo, ne?“ zeptal se Cicero pres svuj respirаtor behem chuze.

„Sly?el.“ K Renaultovi se to hlа?en? doneslo. Pred peti mes?ci se nejak? dvanаctilet? chlapec z m?stn? vesnice napil vody z Kolymy a krаtce potе onemocnel. Nejdr?ve si v?ichni mysleli, ze reka je nec?m kontaminovanа, ale kdyz se zacaly projevovat symptomy, obrаzek se zac?nal vyjasnovat. Jen co se zprаva o danе nemoci donesla ke WHO, okamzite vyslali t?m vedcu a zacalo vy?etrovаn?.

Chlapec se nakazil prav?mi ne?tovicemi. Konkrеtne druhem, kter? modern? clovek nikdy nevidel.

Vy?etrovаn? vedce zavedlo k mr?ine karibu pobl?z brehu reky. Po peclivеm testovаn? byla hypotеza potvrzenа: karibu zemrel pred v?ce nez dvema sty lety a jeho ostatky se staly soucаst? permafrostu. Nemoc, kterа se v nem us?dlila, zmrzla spolu s telem a upadla do spаnku – az do doby pred peti mes?ci.

„Je to jednoduchа retezovа reakce,“ rekl Cicero. „Kdyz roztаly ledovce, hladina reky a teplota zacaly stoupat. To poslеze rozmrazilo permafrost. Kdo v?, co na nаs v tech kusech ledu muze c?hat? Starodаvnе druhy organismu, kterе jsme nikdy nevideli… je zcela moznе, ze nekterе z nich jsou mnohem star?? nez lidstvo samotnе.“ V doktorove hlase bylo sly?et napet?, kterе neodrаzelo pouze jeho znepokojen?, ale hranicilo se vzru?en?m. Konec koncu to bylo jeho zivobyt?.