Cíl Zero

„Cetl jsem, ze v roce 2016 na?li antrax v pitnе vode, kam se dostal z roztаtеho snehu,“ okomentoval to Renault.

„To je pravda. K tomu pr?padu jsem byl pridelen. Stejne jako k v?skytu ?panelskе chripky na Alja?ce.“

„Co se stalo s t?m chlapcem?“ zeptal se mlad? Francouz. „V tom pr?padu s prav?mi ne?tovicemi pred peti mes?ci.“ Vedel, ze chlapce spolu s dal??mi patnаcti lidmi z jeho vesnice dali do karantеny, ale tam hlа?en? koncilo.

„Zemrel,“ rekl Cicero. V jeho hlase nebyly znаt zаdnе emoce; ne jako kdyz mluvil o svе Phoebe. Po desetilet?ch v jeho oboru se Cicero naucil umen? lhostejnosti. „Spolu s dal??mi ctyrmi. Ale vze?la z toho ?cinnа vakc?na proti danеmu druhu nаkazy, takze ta ?mrt? nebyla ?plne zbytecnа.“

„Presto,“ rekl Renault ti?e, „je to ?koda.“

Kousek od brehu reky se rozprost?ralo m?sto vykopаvek, dvacet metru ctverecn?ch tundry bylo obestaveno kovov?mi kuly a obehnаno zlutou pаskou. Bylo to uz ctvrtе m?sto, kterе t?m vedcu v rаmci tohoto vy?etrovаn? vystavil.

V ohranicenеm ctverci byli dal?? ctyri v?zkumn?ci v protichemick?ch kombinеzаch, v?ichni shluknut? nad mal?m prostorem zhruba uprostred. Jeden z nich uvidel dva muze prichаzet a vydal se jim naproti.

Byla to Dr. Bradleeovа, pomocnа archeolozka z univerzity v Dublinu. „Cicero,“ rekla, „neco jsme na?li.“

„Co je to?“ zeptal se a prikrcil se, aby proklouzl pod pаskou, kterа prostor ohranicovala. Renault je nаsledoval.

„Ruka.“

„Pros?m?“ vyhrkl Renault.

„Ukazte,“ rekl Cicero.

Bradleeovа je zavedla k m?stu s vykopan?m kusem zmrzlе zeme. Delat vykopаvky v permafrostu – a to nanejv?? opatrne – nebylo nic snadnеho, to Renault vedel. Nejv??e polozenе vrstvy zmrzlе zeme se v lеte obvykle rozpou?tely, ale spodn?m vrstvаm se r?kalo permafrost, jelikoz byly v polаrn?ch oblastech permanentne zamrzlе. D?ra, kterou Bradleeovа a jej? t?m vykopali, byla tеmer dva metry hlubokа a ?irokа dostatecne na to, aby si do n? mohl pohodlne lehnout dospel? clovek.

Skoro jako hrob, pomyslel si Renault chmurne.

A skutecne, na dne vykopanе jаmy lezely zmrzlе ostatky cаstecne rozlozenе lidskе paze, pokroucenе, tеmer na kost rozpadlе a zcernalе casem a zeminou.

„Boze muj,“ rekl Cicero tеmer ?eptem. „V?te, co to je, Renaulte?“

„Telo?“ zkusil odhadnout. Alespon doufal, ze ta paze byla soucаst? neceho vet??ho.

Cicero zacal rychle hovorit a gestikuloval pri tom rukama: „V osmdesаt?ch letech devatenаctеho stolet? nedaleko odsud lezela malа osada, pr?mo na brehu reky Kolymy. Jej? puvodn? obyvatelе byli nomаdi, ale jejich pocet se rozrustal, a tak se rozhodli tady postavit vesnici. Pak se stalo neco nemyslitelnеho. Vypukla tu epidemie prav?ch ne?tovic a behem nekolika dnu vyhladila ctyricet procent jejich kmene. Verili, ze reka je prokletа a preziv?? odsud rychle zmizeli.

„Nez to v?ak udelali, pohrbili svе zesnulе – pr?mo tady, v masovеm hrobe na brehu reky Kolymy.“ Ukаzal do jаmy na zmrzlou pazi. „V dusledku zаplav dochаz? k erozi brehu. Permafrost se rozpou?t? a brzy odhal? celа tela. Potom tady zacne cenichat m?stn? fauna, stanou se z nich prena?eci a dr?v, nez se nadejeme, budeme celit novе epidemii.“

Renault na chv?li zapomnel d?chat a jen sledoval, jak jeden ze zlut?ch v?zkumn?ku dole v jаme se?krabаvа vzorky tkаne z rozklаdaj?c? se paze. Takov? objev byl docela vzru?uj?c?; do doby pred peti mes?ci posledn? prirozenа epidemie prav?ch ne?tovic vypukla v Somаlsku roku 1977. WHO v roce 1980 prohlаsila tuhle nemoc za vym?cenou. A presto tady ted stаli nad doslovn?m hrobem, o kterеm se vedelo, ze se hemz? nebezpecn?m virem, kter? by mohl vyhladit populaci velkomesta behem nekolika dn? – a jejich prac? bylo to vykopat, overit a poslat vzorky Svetovе zdravotnickе organizaci.

„V Zeneve to budou muset potvrdit,“ rekl Cicero ti?e, „ale pokud jsou mе spekulace sprаvnе, prаve jsme vykopali osm tis?c let star? druh viru prav?ch ne?tovic.“

„Osm tis?c?“ zopakoval Renault. „Myslel jsem, ze jste r?kal, ze ta osada tady byla na konci devatenаctеho stolet?.“

„Ale ano!“ rekl Cicero. „Otаzka v?ak zn?, jak se oni – izolovan? nomаdsk? kmen – k necemu takovеmu dostali? Rekl bych, ze podobn?m zpusobem. Vykopali jаmu a narazili na neco, co v n? lezelo dlouhou dobu ve zmrzlеm stavu. Druh viru, kter? byl nalezen v mr?ine toho karibu pred peti mes?ci pochаzel az z holocеnu.“ Postar?? virolog nemohl spustit oci z paze vycuhuj?c? ze zmrzlе zeminy pod nimi. „Renaulte, podej mi tu krabicku, pros?m.“

Renault vzal ocelovou vzorkovnici a postavil ji na zmrzlou zemi pobl?z okraje jаmy. Odklapl ctyri prezky, kterе ji zaji?tovaly, a otevrel v?ko. Uvnitr lezela zbran MAB PA-15, kterou si tam predem schoval. Byla to starа pistole, ne v?ak pr?li? tezkа. S pln?m zаsobn?kem na patnаct nаboju a jedn?m v komore vаzila jen neco kolem jednoho kila.

Zbran patrila jeho str?ci, veterаnovi francouzskе armаdy, kter? bojoval v Magrebu a Somаlsku. Ale mlad? Francouz zbrane rаd nemel; byly pr?li? pr?mе, pr?li? diskriminacn? a na jeho vkus moc umelе. Ne jako virus – dokonal? prirozen? nаstroj schopn? eliminovat celе druhy, systematicky a zаroven nestranne. Lhostejn?, ne?stupn? a prudk?; presne takhle se potreboval zachovat v danou chv?li on.

Sаhl do ocelovе vzorkovnice a vzal do ruky zbran, ale na moment zavаhal. Nechtel ji pouz?t. Ve skutecnosti mu Ciceruv nakazliv? optimismus a jiskra v jeho oku dost prirostly k srdci.

V?echno v?ak mus? jednou skoncit, pomyslel si. Cekа na tebe dal?? zku?enost.

Renault se s pistol? v ruce postavil. Odklapl pojistku a bez emoc? jako blesk z cistеho nebe strelil dva v?zkumn?ky stoj?c? na kazdе strane jаmy do prsou.

Dr. Bradleeovа pri necekanеm traskavеm zvuku zbrane polekane vykrikla. Zacala rychle couvat, ale po dvou kroc?ch ji dostihly dve strely z Renaultovy zbrane. Anglick? doktor Scott se jen chabe pokusil vylеzt z jаmy, nez ji Francouz jedin?m v?strelem do jeho hlavy promenil v jeho hrob.

V?strely byly hromovе, ohlu?uj?c?, ale v okruhu tis?cu kilometru nebyla zаdnа zivа du?e, kterа by je sly?ela. Tеmer zаdnа.

Cicero stаl jako soln? sloup, paralyzovan? ?okem a strachem. Renault behem pouh?ch sedmi vterin ukoncil zivot ctyr lid? – pouh?ch sedm vterin, aby se v?zkumnе pracovi?te promenilo v masovou vrazdu.

Postar??mu doktorovi se pod respirаtorem trаsly rty, kdyz se snazil promluvit. Nakonec se mu podarilo vykoktat jedinе slovo: „P-proc?“

Renaultuv ledov? pohled byl netecn?, lhostejn?, jak? jen pohled virologa muze b?t. „Doktore,“ rekl m?rne, „d?chаte moc rychle. Sundejte si respirаtor, at neomdl?te.“

Cicero d?chal rychle a prer?vane, takze mu respirаtor pomalu prestаval stacit. Jeho pohled tekal mezi zbran?, kterou Renault drzel ve sve?enе ruce u boku, a jаmou, ve kterе ted lezel mrtv? Dr. Scott. „Jа… nemuzu,“ zakoktal se Cicero. Kdyby si sundal respirаtor, znamenalo by to potenciаlne se vystavit nemoci. „Renaulte, pros?m…“

„Nejmenuji se Renault,“ rekl mlad? muz. „Jsem Cheval – Adrian Cheval. Byl tu jist? Renault, vysoko?kolsk? student, kterеmu pridelili tuhle stаz. Ted je v?ak mrtv?. To jeho zаpis a dokumentaci jste cetl.“

Cicerovy krv? podlitе oci se je?te v?c roz??rily. Okraje viden? se mu rozostrily, ztmavly a hrozilo, ze ztrat? vedom?. „Jа… Jа to nechаpu… proc?“

„Doktore Cicero. Sundejte si respirаtor. Pokud mаte zemr?t, nedal byste prednost udelat to dustojne? S tvаr? odkrytou, m?sto schovanou pod maskou? Pokud ztrat?te vedom?, uji?tuji vаs, ze se uz nikdy neprobud?te.“

Cicero pozvedl ruku a roztresen?mi prsty si stаhl tesnou zlutou kapuci z pro?edivel?ch vlasu. Pak uchopil respirаtor a oblicejovou masku a sundal si je. Pot, kter? mu vyrazil na cele, okamzite zchladl a zamrznul.

„Chci, abyste vedel,“ rekl Francouz jmеnem Cheval, „ze si vаs i va?? prаce skutecne vаz?m, Cicero. Nemаm z tohohle zаdnе pote?en?.“

„Renaulte – nebo Chevale, at jsi, kdo jsi – poslouchej svuj rozum.“ Ted, kdyz nemel na obliceji masku s respirаtorem, zacala se mu vracet rozvaha a pokusil se prosit. Mlad?k mohl m?t ke spаchаn? takovеho zverstva jedinou motivaci. „At uz se chystа? udelat cokoliv, pros?m, znovu to zvaz. Je to extrеmne nebezpecnе –“

Cheval si povzdechl. „Jsem si toho vedom, doktore. V?te, takе jsem studoval na Stockholmskе univerzite a snazil se dodelat doktorаt. Minul? rok jsem v?ak udelal chybu. Padelal jsem univerzitn? podpisy na zаdosti, abych se dostal ke vzorkum jednoho vzаcnеho enteroviru. Zjistili to. A vyhodili me.“

„V tom pr?pade… mi dovol, abych ti pomohl,“ zаdal Cicero nalеhave. „Takovou zаdost bych mohl podepsat. Muzu ti pomаhat ve tvеm v?zkumu. Cokoliv, jen ne tohle –“

„Ve v?zkumu,“ zahloubal se Cheval. „Ne, doktore. Nejde mi o v?zkum. Moji lidе cekaj? a nejsou zrovna trpeliv?.“

Cicerovi se do oc? nahrnuly slzy. „Z tohohle nic dobrеho nevzejde. To v??.“

„Nemаte pravdu,“ rekl mlad? muz. „Mnoho lid? zemre, to ano. Ale zemrou s noblesou; budou lemovat cestu k mnohem lep?? budoucnosti.“ Cheval pohlеdl stranou. Nechtel toho milеho starеho doktora zastrelit. „V jednom jste v?ak mel pravdu. Moje Claudette je skutecnа. A odloucen? skutecnе lаsku posiluje. Ted mus?m j?t, Cicero, stejne jako vy. Ale respektuji vаs a jsem ochotn? splnit vаm posledn? prаn?. Je neco, co byste chtel r?ct svе Phoebe? Dаvаm vаm svе slovo, ze j? tu zprаvu doruc?m.“

Cicero pomalu zakroutil hlavou. „Nen? nic tak dulezitеho, co bych j? chtel r?ct, abych za n? poslal monstrum, jako jsi ty.“

„Dobrа tedy. Sbohem, doktore.“ Cheval pozvedl zbran a jedinkrаt vystrelil Cicerovi pr?mo doprostred cela. Rаna zapenila, star? doktor zaklop?tal vzad a svezl se na zem do mrazivе tundry.

V neskutecnеm tichu, kterе nаsledovalo, Cheval poklekl a za?eptal krаtkou modlitbu. Pak se pustil do prаce.

Otrel ze zbrane svoje otisky a streln? prach a mr?til ji do plynouc? mrazivе Kolymy. Potе svalil v?echna ctyri tela do jаmy k doktoru Scottovi. Pomoc? lopaty a krumpаce pak strаvil devadesаt minut t?m, ze jejich tela spolu s napul rozlozenou paz? zakr?val cаstecne zmrzlou zeminou. Celе m?sto vykopаvek uklidil, vytаhl ze zeme kuly a strhl ochrannou pаsku. Dal si na cas, pracoval peclive – nikdo se t?m v?zkumn?ku nepokus? kontaktovat dal??ch osm nebo dvanаct hodin, a uplyne prinejmen??m cel?ch ctyriadvacet hodin, nez WHO na m?sto nekoho po?le. Vy?etrovаn? pohrbenа tela pravdepodobne odhal?, ale Cheval jim to nechtel ani v nejmen??m usnadnit.

Nakonec vzal dve ampulky se vzorky z napul rozlozenе ruky a jednu po druhе je opatrne zasunul do bezpecnostn?ch penov?ch obj?mek v nerezovе vzorkovnici. Celou dobu si byl velmi dobre vedom toho, ze kazdа z lahvicek je naprosto smrt?c?. Pak zajistil ctyri prezky a odnesl vzorky zpаtky do tаbori?te.